Cor Vasa 2002, 43(5):234-242
Postižení srdce při primárním hyperaldosteronismu a esenciální hypertenzi stejné závažnosti
- III. interní klinika, Všeobecná fakultní nemocnice a 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, Praha, Česká republika
Cíl:
Posouzení klinické významnosti hormonálních nehemodynamických faktorů pro rozvoj postižení srdce při primárním hyperaldosteronismu (PHA). Srovnání reversibility postižení srdce po adrenalektomii a po léčbě spironolaktonem.
Metody:
Echokardiograficky bylo vyšetřeno 23 nemocných s adenomem produkujícím aldosteron (APA), 23 nemocných s idiopatickým hyperaldosteronismem (IHA) a 23 nemocných s esenciální hypertenzí (EH) stejné závažnosti. Nemocní s PHA byli vyšetřeni znovu 2,5 roku po adrenalektomii respektive po zahájení léčby spironolaktonem. Soubory se významně nelišily věkem, zastoupením pohlaví ani antropometrickými ukazateli. Krevní tlak byl hodnocen pomocí 24hodinového monitorování.
Výsledky:
Průměrná hodnota systolického, diastolického a středního tlaku ve skupině APA, IHA a EH byla 165/108/127, 166/108/127 a 166/104/125 mm Hg. Rozdíly v echokardiografických parametrech mezi skupinami nebyly ani v jednom případě významné. Podle hodnot indexu hmotnosti levé komory (LVMI) byla nalezena ve všech souborech jen poměrně lehká hypertrofie, a to u necelé poloviny nemocných. Diastolický průměr levé komory nebyl zvětšený. Průměrná tloušťka stěn komory překročila horní hranici normy jen u nemocných s IHA. Ejekční frakce byla u všech nemocných normální. Abnormální charakter diastolického plnění levé komory hodnocený pomocí dopplerovského vyšetření transmitrálního proudění byl nalezen nejčastěji ve skupině s APA. Ve všech skupinách byla průměrná hodnota poměru maximální rychlosti časného a pozdního transmitrálního diastolického proudění E/A lehce pod dolní hranicí normy pro průměrný věk souboru. Velikost levé síně se ve všech skupinách pohybovala při horní hranici normy. Hypertrofie levé komory byla většinou koncentrická. Časná remodelace levé komory byla diagnostikována u 5 z 15 pacientů s APA bez hypertrofie, u 3 z 8 s IHA a u 6 z 12 s EH. Korelace byla nalezena jen mezi diastolickou tloušťkou mezikomorového septa a průměrnou hodnotou středního tlaku (r = 0,426, p = 0,042) a mezi tloušťkou septa a věkem (r = 0,428, p = 0,047) u IHA.
Po adrenalektomii klesly hodnoty systolického, diastolického a středního tlaku průměrně o 40 ± 12, 28 ± 9 a 30 ± 10 mm Hg (p = 0,0002, 0,0003 a 0,0003). Ve skupině s IHA hodnoty tlaků po léčbě klesly o 23 ± 4, 18 ± 4 a 20 ± 4 mm Hg (p = 0,015, 0,012 a 0,007). Pokles arteriálního tlaku po adrenalektomii byl významně větší než po léčbě spironolaktonem (p = 0,012, 0,036 a 0,009). Rozdíly mezi změnami echokardiografických parametrů u APA a IHA však byly statisticky nevýznamné. Korelace byly patrné mezi snížením tlaku a regresí hypertrofie u APA.
Závěry:
Získané výsledky nesvědčí pro větší klinický význam působení nehemodynamických mechanismů hyperaldosteronismu při rozvoji postižení srdce. Reversibilita hypertrofie levé komory byla po léčbě spironolaktonem přes menší pokles tlaku stejná jako po adrenalektomii.
Klíčová slova: Primární hyperaldosteronismus; Echokardiografie; Léčba spironolaktonem; Adrenalektomie; Reversibilita postižení srdce
Zveřejněno: 1. květen 2002 Zobrazit citaci