Cor Vasa 2017, 59(6):e530-e539 | DOI: 10.1016/j.crvasa.2016.12.010

Střednědobá stabilita epikardiálních levokomorových elektrod pro srdeční resynchronizační léčbu

Marián Fedorco^a,d,*, Alan Bulava^b,c,d, Petr Šantavý^d,e, Aleš Mokráček^c,f, Vladimír Lonský^d,e, Ladislav Dušek^g, Miloš Táborský^a,d

^a I. interní klinika - kardiologická, Fakultní nemocnice Olomouc, Olomouc, Česká republika

^b Kardiologické oddělení, Nemocnice České Budějovice, a.s., České Budějovice, Česká republika

^c Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, České Budějovice, Česká republika

^d Lékařská fakulta Univerzity Palackého, Olomouc, Česká republika

^e Kardiochirurgická klinika, Fakultní nemocnice Olomouc, Olomouc, Česká republika

^f Kardiochirurgické oddělení, Nemocnice České Budějovice, a.s., České Budějovice, Česká republika

^g Institut biostatistiky a analýz Lékařské a Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Brno, Česká republika

Úvod: Srdeční resynchronizační léčba (SRL) je v současné době považována za účinnou a bezpečnou léčebnou metodu u pacientů s pokročilým srdečním selháním. V případě selhání endovazálního zavedení levokomorové (LK) elektrody je alternativou kardiochirurgická implantace.

Cíle: Cílem práce bylo zhodnotit elektrické parametry kardiochirurgicky implantovaných LK elektrod a porovnat je s transvenózně implantovanými elektrodami, identifikovat příčiny selhání endovazální implantace, srovnat klinický a echokardiografický resynchronizační účinek a porovnat bezpečnost obou přístupů.

Metody a výsledky: U pacientů s indikací k SRL byla LK elektroda implantována buď endovazálně (skupina endo) nebo v případě selhání endovazálního přístupu, nebo jako součást jiného kardiochirurgického výkonu byla elektroda implantována epikardiálně (skupina epi). Studie byla koncipována jako studie případů a kontrol. V každé skupině bylo zařazeno 92 pacientů (26 žen, 66 mužů) průměrného věku 69 let (epi) a 68 let (endo). Levokomorová stimulace byla při tříleté kontrole účinná u 98,1 % pacientů ve skupině epi, resp. u 96,6 % pacientů ve skupině endo (p = NS). Stimulační práh byl mezi oběma skupinami srovnatelný při propuštění a při tříleté kontrole. Při jednoměsíční kontrole byl práh signifikantně vyšší v epi skupině (1,62 V vs. 1,06 V, p < 0,001), podobně jako při jedno- a dvouleté kontrole (1,57 V vs. 1,09 V a 1,54 V vs. 1,21 V, p < 0,001). Energetický výdej pro LK stimulaci byl u pacientů v epi skupině ve všech časových okamžicích signifikantně vyšší. Celková procedurální úspěšnost endovazální implantace činila 94,6 %. Klinická odpověď na SRL byla zaznamenána u 71,4 % pacientů v epi a u 68,1 % pacientů v endo skupině (p = NS). Průměrný nárůst ejekční frakce LK v absolutních hodnotách byl v obou skupinách srovnatelný (6,0 % vs. 7,2 %, p = NS). V epi skupině byla zaznamenána signifikantně vyšší jedno- i tříletá mortalita (19,0 % vs. 5,5 %, resp. 21,7 % vs. 6,5 %, p < 0,001).

Závěr: Ve střednědobém sledování jsou epikardiální elektrody schopné účinné LK stimulace. Energetická náročnost epikardiální LK stimulace je vyšší. Resynchronizační účinek je u pacientů s epikardiální a endokardiální LK elektrodou podobný, ale mortalita pacientů s epikardiální LK elektrodou se zdá být významně vyšší.

Klíčová slova: Biventrikulární stimulace; Epikardiální levokomorové elektrody; Chronické srdeční selhání; Minithorakotomie; Srdeční resynchronizační léčba

Vloženo: 27. červen 2016; Přijato: 20. prosinec 2016; Zveřejněno: 1. prosinec 2017  Zobrazit citaci